Doprava zdarma nad 1 000 KčVše čerstvé a skladem

Zajímavosti a pověsti

O doktoru Kittelovi

Křestní jména doktora Kittela byly Jan Josef. Třetí jméno Antonín získal při biřmování a čtvrté jméno Eleazar pravděpodobně souviselo s členstvím v třetím řádu sv. Františka. Jméno Eleazar si zřejmě přidal po uctívaném světci Eleazarovi z Ariana. Stejně tak se asi pojmenovali po dalším světci, Antonínu Paduánském, všichni šumburští ranhojiči: otec Melchior Jan Antonín, jeho syn lékárník Ignác Kašpar Antonín i jeho nástupce – syn Anastas Antonín František.

Příjmení v matrikách a jiných písemných dokumentech má řadu podob: Kittel, Kittl, Kitl, Kytl…. (měli jsme sami v rukách vlastnoruční doktorův podpis ve tvaru Khittl). V dnešní době se ustálila podoba Kittel. Jeho vlastnoruční písmo naleznete na etiketě medicinálního vína Kitl Šláftruňk nebo v podkresu těchto stránek.

Kittel je v němčině označení pro dlouhý splývavý plášť. Doktor Kittel nosil za každého počasí, v každé roční době, volný hnědý plášť. Podle pověstí to byl plášť tmavě modrý s červenou podšívkou a na něm doktor Kittel létal. V čarodějné knize nalezené na Smržovce (tzv. Smržovský grimoár), jíž dle některých Kittel vlastnil, je podrobné zaříkávání a návod, jak na plášti létat.

Zmíněný plášť je sám o sobě možná mýtem. Vysvětlením se zdá být, že Jan Josef patřil k třetímu řádu sv. Františka, který nabízel službu nemocným. Chodil tedy v chudém hnědém plášti, který nikdy neodkládal a často navštěvoval františkánský klášter v Turnově.

Dne 15. 9. 1779 projížděl územím severních Čech císař Josef II. a v Šumburku (dnes Krásná) se s Kittelem osobně setkal. O jeho schopnostech si dokonce udělal záznam do svého cestovního deníku.

V 19. století se v Čechách tradovalo přísloví „tomu ani Kittel nepomůže“ – mluvilo se tak o lidech nevyléčitelně nemocných (odtud také pochází naše motto – „Kitl pomůže “).

Doktor Kittel inspiroval řadu umělců, jmenujme alespoň nejznámější:
Emma Destinová, mimochodem vlastním jménem Emílie Kittelová, o něm napsala loutkovou hru.
Mikoláš Aleš ztvárnil doktora Kittela v ilustraci ke knize Pražských pověstí.
Pozornost mu věnovali spisovatelé J. Svátek, J. Wenig, A. Klášterský, J. Knop i J. V. Šimák. Psali o něm i sudečtí Němci K. Fischer (meziválečný jablonecký starosta), A. Kieswetter, ale i slavný spisovatel G. Leutelt.

Ze současných bychom rádi zmínili Petra Linharta a jeho album Sudéta.

Pověsti o doktoru Kittelovi

Již za Kittelova života se objevují první legendy o „zázračném doktoru“, nebo dokonce o „Faustovi Jizerských hor“. Lidé si všímají Kittelových nezvyklých lékařských úspěchů i neortodoxnosti jeho léčebných postupů. Později s nedůvěrou i trochou závisti hledí na jeho dům i majetek. A dohady vzbuzuje i jeho mecenášská činnost – stavba místní školy, kostela, fary.

Z mnoha pověstí, které o doktoru Kittelovi kolují, zmíníme dvě nejproslulejší. První je o čarodějné knize a černých havranech, druhou legenda o létacím plášti.

O čarodějné knize a havranech

Měl doktor doma dva synky, čiperné kloučky. Ti celý den po domě kutili, všecky kouty prolézali. Jednou, když doktor zas do Prahy byl zavolán, a ukončiv návštěvu u nemocného, po městě se procházel, jat byl náhle divnou úzkostí. Neměl již stání a usednuv na svůj plášť spěchal k domovu.

A byl již nejvyšší čas. Hoši v jeho nepřítomnosti dostali se do jeho pokoje, který zůstal náhodou otevřen. Tam do očí jim padla veliká stará kniha na dřevěném pultě. Přistavili si zvědaví hoši stoličku, knihu otevřeli a začali pomalu slabikovat nesrozumitelná slova. Jaký však byl jejich podiv, když tu v otevřeném okně objevilo se několik havranů. Hoši četli dál, a hejno černého ptactva stále rostlo, vniklo do světnice, s křikem kroužilo pod stropem, usedalo na pultě a hrozivě mířilo zobáky na hochy. Noví a noví havrani přilétali oknem. Hoši vyděšeni ustali ve čtení a hledali spásu v útěku.

Vtom se ve dveřích objevil otec. Seznal hned, co se přihodilo, skočil k čarodějné knize a počal čísti to, co hoši četli, ale obráceně. Havrani zase oknem vyletovali a za chvilku poslední z nich zmizel. Kdyby byl doktor Kittel včas nepřišel, byli by havrani hochy uklovali. –
(Přepsáno z knihy Pražských pověstí od Adolfa Weniga, vydané v roce 1931)

V roce 1929 se v Lučním mlýně v nedaleké Smržovce našel ručně psaný spis z 18. století s názvem „Trojnásobné pekelné zaříkání“. Kniha obsahuje mnohé z toho, co nalézáme v Kittelovské tradici, včetně čarodějných kruhů, kouzelné léčivé byliny, černého ptáka, klíče k pokladům. Mimochodem, jeden z čarodějných kruhů z této knihy se nachází jak na etiketě medicinálního vína Kitl Šláftruňk, tak v záhlaví těchto stránek.

O kouzelném létacím plášti

Jednou potkal Kittel u Prašné brány v Praze známého řezníka z Dalešic, který tam byl za obchodem. „Nu, příteli,“ naváže Kittel, který byl právě v dobrém rozmaru, rozhovor, „chtěl bys být ještě dneska doma?“ „No, proč ne,“ na to řezník. „Ale to se mi sotva stane, vždyť je k nám dva dny cesty.“ „Jen se nestarej a nech to na mně,“ upokojoval ho doktor. „Budeš doma v pěti minutách, nesmíš ale cestou promluvit ani slovíčko.“ Řezník, který už leccos zaslechl o Kittelově kouzelném plášti, hořel zvědavostí, a tak ochotně ke všemu svolil.

Šli se na cestu posilnit nějakou tou hořkou; sotva vyšli ze šenkovny, povídá Kittel: „Tak, Jáchymě, chyť se pevně za plášť a ani nedutni!“ Sotva to dořekl a jen se řezník chopil pláště, vznesli se oba závratnou rychlostí nad město a už pluli vzduchem, unášeni neznámou silou k domovu.

Jáchym byl okouzlen pohledem, který se mu naskytl. Viděl vesničky, města, lesy i řeky, nezdržel se a zvolal pln obdivu: „Bože, to je krása, to je krása!“ Jen to dořekl, zatočil se s ním celý svět a on cítil, že padá. Hrůzou omdlel a probudil se na louce u Nových Benátek v kupce sena.

Na cestu vzduchem však nezapomněl a do smrti vyprávěl každému, kdo měl uši a chtěl poslouchat, jak letěl s doktorem Kittelem na kouzelném plášti.
(Přepsáno z knihy Severočeský faust od Miloše J. Pulce, vydané v roce 1988)

Zda jsou tyto pověsti pouhým výmyslem, nebo zda se zakládají na pravdě (alespoň částečné), se nyní, více než 200 let od doktorovy smrti, nedozvíme. Faktem zůstává, že některé jeho činy si dodnes neumíme racionálně vysvětlit.